„Film je umělý stroj na vyvolávání emocí,“ nekompromisně zhodnotil naše oblíbené médium filmový vědec Luboš Ptáček. Celkem pětičlenný panel diskutérů se totiž během horkého odpoledne zamýšlel nad filmovou propagandou během studené války a jejími přesahy do současnosti, v rámci programu sekce Roztržená opona.
Ačkoli má většina z nás propagandu spojenou až se světovými válkami, termín můžeme datovat až do 17. století, kdy rozhodně neměl tak negativní nádech jako dnes. Pro filmový svět se však jednalo o nepříjemný jev minimálně v tom ohledu, že naprostá většina takto laděné produkce neměla valnou úroveň. Muž na laně (1953) slavného Elii Kazana představuje jednu z mála výjimek.
Tou dobou, tedy v první polovině 50. let, se americká propaganda zaměřovala na kritizování poměrů ve východním bloku, o několik let později se situace obrátila a v centru pozornosti bylo to dobré na Spojených státech. Dokonce i filmy jako Ben Hur (1959) či Prázdniny v Římě (1953) měli své propagandistické podtóny – ukazovaly totiž bohatou historii západního světa, případně jeho soudobý ekonomický rozkvět. Českým specifikem byl zase odpor k německému národu, s nímž máme poněkud pohnutou historii; kriminálky jako Smyk (1960) či Mravenci nesou smrt (1985) jsou toho jasným důkazem.
V dnešní době už film jako médium nemá tak velkou moc jako dřív. Na internetu se vyskytuje tolik verzí té samé zprávy, že se v ní člověk nemůže ani orientovat. Společnost se pak stává zranitelnější, jelikož lidé ztrácejí důvěru v instituce, jak zmínil Jan Tvrdoň, koordinátor projektu Demagog.cz odhalujícího lži politiků. I když tedy propagandistické snímky vídáme o poznání méně (či je jejich ideologická rovina důmyslně skrytá), snahy ovlivnit naše přesvědčení jsou zřejmě věčné.