Petr Oukropec je český producent a režisér, jehož režijní debut Modrý tygr (2012) byl vybrán jako český zástupce do Mezinárodního vzdělávacího programu filmové výchovy CinEd, který zpřístupňuje evropské snímky dětem a mladým divákům. Českým partnerem projektu je Asociace českých filmových klubů.
Váš film se dostal do CinEdu jako první česká vlaštovka. Víte, na základě jakých kritérií byl vybrán?
Tvorba pro děti je velmi specifický žánr, určitě není lehké pro edukativní účely vybrat snímek, který ve více vrstvách může pomoct dětem učit se číst film a vnímat jeho jednotlivé složky. Přičemž Modrý tygr je skutečně komplexní, jde o trikový film, který využívá klasické animační postupy, pracuje s barvou, se světlem, hudbou, jsou tam dětští herci, živá zvířata a ještě je to adaptace knížky… Odborníci do CinEdu volí materiál, který má fungovat na celoevropské úrovni. A myslím, že Tygrovi pomohly i úžasné reakce mezinárodního publika, které se s ním setkávalo na zahraničních festivalech.
Znáte pedagogické materiály, které jsou připraveny pro učitele, aby věděli, jak s filmy CinEdu pracovat?
Znám a dojímají mě. Nabízí skutečně hluboký vhled, který u běžné propagace filmu neexistuje. Filmaři tady nejsou od toho, abych vysvětlovali své filmy. Ale když ten váš někdo interpretuje takhle důsledně a detailně a vy v těch interpretacích poznáte své nejskrytější úmysly, je to velká satisfakce. Klíčové je, aby principy CinEdu převzali pedagogové a vytvořili v osnovách prostor pro využití filmů jako dalšího nástroje výuky. Což je tady v Čechách stále ještě v plenkách.
Do CinEdu byl vybrán například snímek Jeana-Luca Godarda. Jaký je pocit být v jeho společnosti?
Cítím se hlavně hodně nesvůj. Ta skladba filmů je vážně luxusní, je krásné vidět Modrého tygra vedle Bláznivého Petříčka. Jako producent už jsem si zvykl soutěžit s velkými jmény, tam to znám od počátku kariéry, ale režie je až moje druhá profese, k níž jsem se dostal docela pozdě a nemám ji vystudovanou. Byli jsme s Tygrem na festivalech ve výběru třeba s Michelem Gondrym, to se mi ani nesnilo.
Inspirujete se při natáčení někým ze svých vzorů, jako je třeba právě Gondry?
Už u Tygra jsem intuitivně cítil, že bych chtěl nejdřív hluboce prostudovat českou tvorbu, takže jsem studoval scénáře Oty Hofmana, porovnával filmy, které natočil s Jindřichem Polákem, nakoukával jsem věci Věry Plívové, celou školu české animace, Jiřího Trnku, Karla Zemana…
Na ty jste chtěl navázat?
Uvědomoval jsem si, že pracuji v českém prostředí, s českým jazykem, takže abychom s tím filmem uspěli i v zahraničí, musíme na to navázat. Že se to od nás i očekává. Že nepopřeme naše kořeny a ačkoliv se pokusíme vyprávět současným jazykem, bude to v duchu starší tvorby pro děti, která třeba v německy mluvících zemích rezonuje dodnes. Kritiky, které tam vyšly, nás s touto tvorbou srovnávaly okamžitě, což je pro mě ta největší satisfakce. Ota Hofman pro mě představuje osobnost, která je v Čechách nedoceněná, přitom je jako producent, dramaturg, scenárista nebo minimálně iniciátor podepsaný pod 90 % filmů, kterým říkáme zlatý fond české tvorby pro děti. Byl to neuvěřitelný spisovatel, na dětského čtenáře se nedíval svrchu, bral ho jako suverénního partnera.
Máte pocit, že se dnes u nás na Hofmanův odkaz daří navázat?
Ne, to vůbec. V Česku přežívá vlivem vánočního televizního programování pocit, že český hraný film pro děti se rovná kostýmní pohádce o dobru a zlu. Což je žánr, který je mimo Čechy mrtvý, vytěžený.
Aleš Matějka