Jak bude vypadat zábava budoucnosti? Jaký je rozdíl mezi počítačovou hrou, interaktivním filmem a virtuální realitou? A budeme vůbec v budoucnu potřeboval herce z masa a kostí? Na tyto a další otázky se snažili odpovědět hosté Futurologického kongresu.
Fakt, že název přednášky odkazoval ke stejnojmennému filmu s Robin Wrightovou, není náhoda. Snímek vypráví o stárnoucí herečce, která se nechá pro potřeby virtuální reality naskenovat a v zásadě pak přestane existovat. „Je to otázka dvou věcí, a to je čas a zájem. Pokud nějakého tvůrce tlačí čas nebo herec delší dobu nemůže hrát, je lepší si ho naskenovat, než ho někde držet nebo shánět podobně dobrého herce,” vysvětlila Alice Krajčírová z pražské FAMU, která o vlivu VR na diváka píše diplomku. Francouzský režisér Mathieu Pradat ale diváky ujistil, že živí herci se obsazovat nepřestanou. „Na práci s hercem je totiž skvělé to, že interaguje, improvizuje, vymýšlí vlastní věci. To CGI nikdy nenahradí,” vysvětlil.
Alice i Mathieu se spolu se třetím hostem, producentem Jakubem Pinkavou, který s VR experimentuje, shodli na tom, že není dobré VR a film slučovat. „Lidi tvrdí, že VR může být součást filmu, ale pro mě jsou to dvě oddělená média, která mají i jiné požadavky na prezentaci,” dodává Alice. Jakub také popsal trendy, které překvapivě tak mladá mediální forma má. Frčí tak třeba interaktivita. „Je ale důležité rozlišovat ty věci jako samostatně stojící zpracování příběhu, není to ani kinematografie ani hra a je to kolektivní spolupráce. Dílo více lidí, kteří se snaží vymyslet, co zatím nevíme, jak dělat správně. „Ve virtuální realitě člověk není divák, ale pasažér,” doplnila Alice.