Co si dát během horkého odpoledne lepšího než studenou válku? Aleš Říman se ve své přednášce v Klubu kultury 2 zaměřil na podoby propagandy v československém filmu 50. a 70. let.
K zestátnění tuzemské kinematografie došlo už během léta 1945. Tento krok dokonce podporovala řada umělců, kteří idealisticky věřili, že se tak dosáhne zkvalitnění filmové tvorby. Po únorovém převratu roku 1948 se snímky zaměřovaly už plně na zobrazení budování nového světa. Zpočátku hlavně prostřednictvím dokumentárních a krátkých filmů, ty hrané začaly být naplno využívány až později – ale s o to větším nasazením.
Dle dobových výpovědí tehdejší mládež vnímala (na naše poměry) vysokorozpočtové snímky jako velké bijáky, propagandistické linky si leckdo ani nebyl vědom – takže plnila svůj účel… To se týká i děl Únos (1952) či Král Šumavy (1959) uváděných na LFŠ.
I díky zařazení množství ukázek byl popis tvorby 50. let velmi obsáhlý, takže na normalizační epochu se dostalo až ke konci přednášky. „Tehdy už bylo tvůrcům úplně jedno, co dělají,“ popsal falešnou angažovanost 70. let Říman. Pro známé režiséry se jednalo pouze o zakázky, docházelo tedy i k povolávání těch, kteří se k řemeslu v předchozích dekádách nedostali, protože nebyli dostatečně dobří. A na kvalitě tehdejší tvorby je to pořádně znát. Závěr poutavého povídání tak zpestřila ukázka filmařsky velmi nevyvedeného úvodu snímku Tobě hrana zvonit nebude (1975).