Na zakončení Letní filmové školy přiveze Robert Sedláček svoji novinku Jan Palach, kterou festivalovým divákům představí ve světové premiéře.
Robert Sedláček se na Letní filmovou školu vrací rád. V roce 2016 tu vedl Lekci filmu, v roce 2011 tady představil ve světové premiéře snímek Rodina je základ státu. Ve filmu Jan Palach, který letos Filmovku opět ve světové premiéře uzavře, režisér rekonstruuje poslední měsíce a týdny života studenta filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se v roce 1969 rozhodl na protest proti sovětské okupaci Československa obětovat svůj život.
„Jde o mně spousta historek a jakkoli jsou – myslím – protichůdné a vzájemně se vylučují, jistě jsou všechny pravdivé. Tak přidávám jednu navíc. Jsem věrný. Jsem věrný LFŠ, protože je to jediná světová přehlídka filmů, kterou znám, kam jezdí světoví režiséři, aniž by museli zakopávat o červené koberce, sedět v jedné řadě s potentátama, o jejichž světonázoru neví ani ň, a postávat před logy sponzorů, kteří na jejich film nedali ani korunu. Je to opravdu škola, škola filmů, tolerantní a velkorysá, netvářící se vážně, jakkoli když pozorně sledujete její dramaturgii a ducha, vážnost dostaví se sama. Před lety pozváním a péčí o mé filmy dali vážnost mně, který normálně posmívá se úplně všemu, a dali možnost mi, abych si uvědomil, že i mé hraní si na filmaře může mít pro někoho vážnou odezvu. Končil jsem tehdy LFŠ svým tehdy nejzralejším filmem Rodina je základ státu. V zaplněném kině Mír uvědomil jsem si tehdy poprvé, že jsou diváci – a není jich málo – kterým nejsem lhostejný. Dnes to dojetí přiznat můžu. Zároveň jsem si vzpomněl, že to byly právě české filmové kluby, které mi kdysi dávno, před skoro 40ti lety, umožnily jako dítěti v komunistickém Gottwaldově ochutnat světový film. Mimo oficiální představení měly program, kde dvanáctiletí darebáci jako já mohli za šest korun vstupného odpoledne po vyučování koukat na Knoflíkovou válku, Nenápadný půvab buržoazie nebo Tatínkovu slávu. Udělali mi díru do hlavy a to jsem ještě nevěděl, že budu jednou filmařem a v Uherském Hradišti i to jednou potvrdí tím, jak vstřícně chovají se k mým filmům. Okolnosti a vstřícnost LFŠ umožnily, že se sem zase vracím. Na konec, jak jinak. Se svým nejvážnějším filmem, jaký jsem dosud natočil. Jan Palach. Co dodat… laureát státního vyznamenání přichází s příběhem národního hrdiny podle scénáře zasloužilé odbojářky proti komunismu… Můžu si jen přát, abych se vrátil do podobné atmosféry, jaká mě kdysi vykopla do světa a dala mi sebedůvěru, že nejsem jen další marnost v naší pomíjivé filmařské branži. Jsem věrný LFŠ a jsem vděčný, že ona zůstává věrna mně.“
